Kámoška

Přibylo jedno hrozně prázdné místo... Letos v srpnu náhle zemřela Ája Dvořáčková, skvělá fotografka a grafička a hlavně moje dlouholetá kámoška.

A když říkám dlouholetá, myslím tím období víc než třiceti let, kdy jsme si jedna bez druhé nedokázaly představit svůj život. Etapy, kdy jsme se příliš nevyhledávaly, střídaly etapy, kdy jsme bez sebe pomalu neudělaly ani krok. Občas jsme se poškorpily (jednou dokonce vzájemně profackovaly :-)), mnohem častěji jsme společně řičely smíchy a realizovaly praštěné nápady. Stovky úsloví a slovních obratů, jejichž význam byl srozumitelný jen pro nás.

Spolu jsme začaly "seriózně" fotit a dlouho byl náš styl prakticky nerozlišitelný - tak moc jsme se vzájemně ovlivňovaly a učily jedna od druhé.
A teď je to všechno pryč. Už spolu nezajdeme na pivo, nezažijeme další pařbu, která by se protáhla do rána, nebudeme si svěřovat drobné životní příhody. Růže, které jsme u nás na zahradě vysadily společně, dál spokojeně kvetou...
Nezbylo mi moc jejích fotek. Měly jsme totiž vzájemnou džentlmenskou dohodu, že nebudeme jedna druhou fotit, protože jsme se obě nerady viděly na fotkách. K porušení dohody docházelo jen zřídka a většinou nedopatřením. Titulní snímek je poměrně nelichotivý - vznikl poté, co jsme se vyškrábaly na Mariinu vyhlídku v Českém Švýcarsku, obě příšerně zpocené a udýchané, Ája navíc ochromená děsem z výšek. Ale pro mé vzpomínání je dokonalý.
Tak mi drž nahoře místo v první brázdě, děvče.