Světem kráčí pandemie...Ulice se vyprazdňují a náhle se dá volně projít i místy, kde se ještě před týdnem sunuly davy. I na Karlově mostě...

Aby bylo jasno - pod vodu mě s foťákem nikdo nedostane :-) Ale meduzarium Svět medúz (Arkády Pankrác, Praha) představuje příjemnou zkratku k fotografování podmořského světa.

Řevnickou Portu fotím od roku 2008. Dění na pódiu je ve srovnání s jinými festivaly nebo rockovými koncerty méně dynamické, ale o to větší je překvapení, když do poklidného klouzání vpadne muzikant, který svou energii netlumí. A někdy to jiskří tak, že se z flegmatického focení stane doslova lov - jako v případě rtuťovité houslistky Helen ze skupiny Louka Band.

Letošní mimořádně teplý duben způsobil, že všechno roste a kvete najednou a já trávím víkendy na zahradě v poloze ležícího střelce a fotím a fotím... Každý večer se pak probírám tou marnotratnou záplavou barev a tvarů a znovu prožívám tu svou soukromou jarní radost.

Archeologický průzkum odhalil další naleziště vykopávek. Tím samozřejmě myslím fotky exhumované ze svého archivu, nikoliv focené osoby:-) Ty bych si tímto označením nikdy nedovolila urazit (i když Michal Prokop to zhodnotil lakonicky ve svém rozhovoru pro iDnes: Důležité je, že stále ještě hrajeme vstoje, těší Michala Prokopa).

V devadesátých letech minulého století to vypadalo, že se za některými hudebními formacemi tiše zavřely dveře. Návštěvnost koncertů poklesla a příležitosti k podnikání mnohé muzikanty přiměla pověsit své původní řemeslo na hřebík. Obzvlášť brněnská rocková scéna, která v Československu nikdy neměla na růžích ustláno, se náhle vyprázdnila. Jenomže muzikant míní a fanoušci mění...:-)

aneb jak (ne)fotit krajinu...
Krajinářskou fotografií se zabývám jen příležitostně (když mám příležitost, tak to holt cvaknu:-)), ale nedávno mi učarovaly fotky Českého Švýcarska náhodně nalezené na internetu. Prvotní okouzlení se brzy změnilo v konkrétní plán, pro který jsem promyšlenou manipulací nadchla i kamarádku, jinak (dle jejích slov) spíš kavárenského povaleče.

Podle fotek v internetových denících nebyl letošní novoroční ohňostroj v Praze tak okázalý, jako jeho varianty v Sydney, Londýně nebo ve Vídni. Nicméně každý ohňostroj je výzvou pro fotografy a proč bych se měla opíjet v nějaké začouzené hospodě, když můžu naložit stativ, foťák a objektivy, vyškrábat se s nimi na příhodný kopec nad vltavským údolím, s téměř hodinovým předstihem si zajistit ničím nerušený výhled a pak v padajícím dešti se sněhem čekat, až to celé propukne?:-)

Stejně, jako naprostá většina fotografů, i já mám svůj archiv. Ráda bych předstírala, že jde o důmyslně koncipovanou strukturu, přehledně rozčleněnou na témata, kde návštěvník u vchodu dostane precizně nakreslenou orientační mapku a s pomocí důsledně umisťovaných šipek a nápisů obratem ruky nachází to, co hledá. Realita je od této představy bohužel na hony vzdálená.

Z nějakého důvodu se mi při vyslovení slova Německo vybaví rovinatá krajina, dálnice a průmyslová města. Jistě, jeden pohled na mapu takovýto předsudek vyvrátí, ale určitě je lepší přesvědčit se na vlastní oči (a objektiv) a vydat se třeba k Bodamskému jezeru.